South America 2011
Je tu jen opuštěné stavení a volně pobíhající přítulný vlčák. Chvíli zvažujeme, zda tu nepřespíme, ale nemáme potraviny a dřevo na oheň tu taky není. Jen trochu sil ještě zbývá a proto pojedeme dál.
Počíná ubývat světla a my se ocitáme v horách na místě zvaném Pozo de las Animas. Jedná se o dva krátery, na jejichž dně jsou jezírka okolo dvaceti metrů hluboká. Fouká zde často silný vítr,
jehož působením vzniká zvuk podobný pohřební píšťalce, která znázorňuje smutek duše, španělsky Anima. Odtud pochází název zdejší lokality. Ochlazuje se a my sjíždíme horami zpět na hlavní tah,
po kterém přijedeme až do cíle naší dnešní dlouhé etapy, do Meliucy. V kempu ani nedopijeme sedmičku červeného a utahaní mizíme ve spacácích. Sprchu dáme až ráno a když pouštím telefon, přilétne
pár přání k narozeninám. Kdepak to asi dnes oslavíme? Prozatím uháníme dál na jih a cílem je jeskynní labyrint Las Brocheras. K němu se vine úžasná cestička s pěkným okolím. Všude spousty kytiček a
jeskyně nacházíme na samém vršku pahorkatiny. Bohužel jsou uzavřené a průvodce přijede se skupinou za 6 hodin. Tak dlouho tu čekat nemůžeme, prohlédneme si alespoň okolí a vystavené fosilie. V můj
narozeninový den se ocitáme na nejjižnějším cípu našeho putování! Nyní nastane přesun směrem severovýchodním, do Buenos Aires. Svižným tempem se vracíme po stejné trase a na východ se dáme až sto
kilometrů pod Mendozou, kde sháníme benzín. Původní plán, že budeme brát jen tam, kde berou karty je už pryč, teď se snažíme sehnat pohonné hmoty za cokoliv. Tak dorazíme do městečka Union, kde jsou
dvě pumpy. U první není benzín vůbec, máme prý počkat. Po dnešní etapě 660kmdlouhé se rozhodneme, že tu zůstaneme na noc. Pozemek pro postavení stanu nám poskytuje přímo v areálu restaurace Antonio,
který ji zároveň provozuje. Je vedro k zalknutí a pivo nemají špatné. Povídáme si o všem možném španělsko –anglicko- rukama –nohama. Nakonec pochopí, že mám narozeniny a probíhá srdečná gratulace.
Otec Antonia přichází se zprávou, že došel benzín i u druhé pumpy, což je mi zrovna v tuto chvíli úplně šumák. Ráno moudřejší večera, řídím se touto myšlenkou a po pěti pivínkách jdeme spokojeně zalehnout.
Antonio nás zve na snídani, kterou lehce předražil a mne těžce rozladil. Je mi jedno, že benzín není a další pumpa je za 150 km. „Nasedat“, zavelím a rychlostí 70 km/h se suneme vpřed. Na rezervu je
najeto 92 km když dorazíme radostně k pumpě v Neuvo Galia. Pod jejím přístřeškem se však povaluje a chrání před sluncem jen osamělý pes. Očichávám hadice a pozoruji na nich pavučinu. Aha, zalezeme i
my do stínu a čekáme na zázrak. Ten přichází v podobě mladíka v Pickupu. Nasbíráme šest prázdných plastovek a on mne odveze do padesát kilometrů vzdálené vesničky mimo naší trasu. Pumpař ochotně
naplní připravené nádobky, zaplatím kartou a stavím se na zpáteční úsek rozpálené silnice. První auto jede asi za dvacet minut, na mé znamení zastavuje a srdečný farmář mě veze ke Karolíně, která
hlídá motorku. Po včerejších zkušenostech s benzínkami měním plán. Jedeme na Vila Mercedes a po cestě doplníme nádrž u osvědčené čerpačky. Najíždíme na hlavní tah, po kterém se pohybovali i kluci
a zahajujeme stíhací jízdu. Tahle silnice je pro mne za trest. Ostrý boční vítr a množství náklaďáků. Vždycky to chci mít brzy za sebou a tak jezdím rychle.
Nakonec kamarády nedohoníme a dojedeme pouze do obecního kempu v Rufinu, kde u záchodků pozorujeme velké ropuchy lovící za umělého osvětlení dlouhatánským jazykem hmyz tak, jako chameleoni.
Parádní podívaná po které si ještě před usnutím zahrajeme lodě. Že je pátek si uvědomíme až ve dvě ráno, kdy dorazí houf omladiny a na slušné aparatuře si pouští jihoamerické disco. No nic,
do čtyř si dáme pauzu a po odchodu tancem znavených teenagerů opět usínáme. I přes noční incident vyrážíme brzy a do kempu, kde jsou naši bratři v triku přijíždíme ještě dopoledne.
Probíhá tu zrovna motosraz, tak bude veselo. A taky bylo. Rock’n‘Roll, pivo, fernet, striptýz, tráva, steaky a příjemní lidé. Tato kombinace měla za následek to, že jsem ten den několikrát spal,
mnohokrát tančil, bavil se, hrál na kytaru a zase spal a najednou kouřil, až byl najednou další den. Zatímco ostatní opouští místo srazu, my se procházíme po molu u jezera a pozoruje sovy.
Není kam spěchat a kempoviště v Junině opouštíme až po obědě. Organizátoři se s námi loučí a obdivně mluví o Czech Dance Stylu. S Kubou víme o čem je řeč a oba se držíme za vymknuté kotníky.
Na zátah dojíždíme do hotelu Aldeano v argentinské metropoli, kde se všichni po dlouhé době opět setkáváme. Každá legrace někdy končí a nám teď nastává organizace s nakládáním motorek a odlet do Evropy.
Co říci závěrem? Nevím, snad jen, že naše výprava byla plná úžasných zážitků a vjemů, ale i nesnází které nebyly díky Bohu zásadní. Všichni dojeli šťastni bez újmy na zdraví zpět do svých domovů.
A to je to nejdůležitější.
MP
foto:
Panorama:
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
