Na motorkách Marokem 2006
Telefon! „ Někdo Ti volá“, huláká na mne žena od nádobí. „ To je kamarád“ - povídám při pohledu na mobil. Při rozhovoru se dovídám, že parta známých odjíždí na motorkách do Maroka. Je březen a plískanice svědčí o nezvykle dlouhé zimě. Při rozhovoru koukám smutně z okna a přeji chlapcům šťastnou cestu. Manželka na mne po skončení rozhovoru loupne očima a utrousí poznámku: „ zima byla dlouhá, tak jeď jestli chceš“ . Srdce mi poskočí a hned si uvědomuji, že v práci to asi neprojde. Druhý den pronesu suše v zaměstnání, že bych rád do Maroka a kupodivu nikdo nic nenamítá. Prostě jsou zticha. A to zní zajímavě. Po příchodu domů se ještě mě můj syn zeptá: „ty zase jedeš na motorce pryč?“ Trochu mě to zarazí, ale hned se mi v hlavě klube další nápad.
Pojedu s klukem!
Přesto, že ve škole omlouvám syna na ozdravný pobyt v zahraničí, vše je učitelskému sboru jasné. Táta motorkář, syn motorkář. To bude jistě cesta pro zdraví. Hned večer říkám kamarádům své rozhodnutí a oni jen nevěřícně kroutí hlavou. Tak tedy za týden vyrážíme. Přípravy jsou rychlé. Maroko je za rohem, stan , spacáky máme a v garáži se leskne nová KTM LC 8, která má najeto necelých 300 km.
Je 29.03. 2006 a v poledne se před naším domem objeví auto, které pilotuje Martin Bareš. Uvnitř se skrývá BMW 1200 GS. Majitelem je Roman Rohlík, kterého ještě neznám. Připojujeme tedy vozík s již připravenou Katkou. Už jsme tedy tři Martinové. Další cesta se ubírá do Karlových Varů, kam přijíždí ve stejnou domu i další auto s přívěsem, na kterém pózují dva Triumphy Tiger. K mému motocyklu se ještě vejde BMW 650 Dakar a můžeme jet na západ. Takže:
Tonda Sova – BMW 650 Dakar
Martin Bareš – Triumph Tiger
Milan Medvídek – Triumph Tiger
Roman Rohlík – BMW 1200 GS
Martin Pouba + Martin Pouba – KTM LC8
Cesta autem je dlouhá a s pocitem, že opět budeme svírat v ruce řídítka a ne volant, dojíždíme 30.03.2006 do kempu ve španělském Alcosebre. Zatímco v Čechách se pohybovala teplota okolo 0C, tady sundáváme motorky při teplotě 32C na slunci. Konečně jsou motorky připraveny k jízdě, necháváme auta u správce kempu, který od nás dostane karton piva a nějaké dárečky. Snad auta dobře pohlídá. Za 14 dní nashledanou.
První etapa vede směrem do přístavu Almeria, odkud se chceme přeplavit do Melilli. Dálnice je jako vždy nezáživná a tak před setměním sjíždíme do pomerančového háje, kde stavíme první bivak. Noc proběhla v naprostém klidu a tak si ráno ještě trháme pomeranče na cestu . Než se rozkoukáme, zamotáme se lehce při nájezdu na dálnici. GPS nás však neomylně vyvede, a tak přes Valencii uháníme dál do Almerie. Při jedné z přestávek malý Martin vyleze na motorku tak nešikovně, že padá k zemi. Nastane domino a škoda vznikne na Tondově BMW. Odnesl to přepínač blikačů. V pozdním odpoledni vjíždíme do přístavu a jsme nemile překvapeni, že dnes již loď nejede a navíc stojí dvojnásobek, než jsme počítali (102 Eura za osobu a motorku, já s Marťou platíme 145 Euro). Máme čas a proto vyjíždíme od moře do divokých hor Sierra Nevada. Ostré serpentiny, minimální provoz jsou pro nás balzámem po předchozí dálnici. Nakonec ještě sjíždíme na šotolinu, je užší a užší a tak jsme rádi, že po pěti kilometrech nacházíme krásné místo k přenocování. Marťa je aktivní a stará se o sběr dřeva na oheň. O kus dál teče pramínek vody a při západu slunce z hor sledujeme moře, které omývá skaliska poblíž Almerie. Trochu jsme zaspali a divokou jízdou se snažíme dohnat časovou ztrátu. Plán se mění a trajektem hodláme osmihodinovou plavbou dorazit do Nadoru, který stojí už na africkém kontinentě. Celní formality se vybavují na lodi a celník nevěří, že nepotřebujeme vízum. Uzavře kancelář a jde do své kajuty zkontrolovat pravdivost našich slov. Vrací se s úsměvem,cesta je volná.
V podvečer opouštíme loď a po pár desítkách kilometrů vjíždíme s Marťou na off roadovou cestu. Hledáme vhodný nocleh. V kamení se šplháme asi deset kilometrů, ale dřina se vyplácí. Nacházíme útulné místečko na spaní pod korunami jalovců. Výhled z kopců je opět úchvatný a pohoda vládne v celém mužstvu. Při ranním sjezdu vyletíme z cesty, ale podařilo se nám mezi velkými kameny jízdu ustát. Dole se napojíme na asfalt a napříč krásným národním parkem dojíždíme do města Taza, kde provádím výměnu oleje v 1500 km. Je vedro, proto uvítám azyl v podobě myčky u místní pumpy. Ovšem maličko znervózním, když za mými zády umývají auta a voda stříká na mne i motorku. Nicméně garanční údržba proběhla bez problému a ve Vlašimi budou mít jistě radost, že mají o práci méně.
Řídítka stáčíme dále na jih směrem na Dres. Noc trávíme v bývalém lomu daleko od civilizace. Dny ubývají, kilometry přibývají. Je 3.4. a my před sebou máme 700 km jízdy ke známé duně Erg Chebbi. Ve městečku Midelt poprvé zkoušíme místní kuchyni a jsme nadšeni. Tadži opravdu nemá chybu. Martin Bareš se seznámil s místní dívkou. Která je celá zahalená a tak se mu moc líbí. Vymění si e-maily a tím celá transakce končí. K Martinově údivu však po příjezdu domu nachází dopis. Dodnes o tom nechce mluvit. Asi je to vážné. Cesta je dnes náročná a tak chci usnadnit spolujezdci. Chceš chvíli řídit? Ptám se synátora. Kupodivu přikývne. Jeho 160 cm a věk 15 let je na KTM opravdu málo a tak nasedáme u plotu. Rozjezd byl trochu kostrbatý, ale další kilometry už zvládá v naprosté pohodě. Po 50 km projíždíme městem, kde mám trochu strach, ani já totiž ze zadní pozice nedosáhnu na zem. Zastavujeme po svém – opět u plotu Střídáme se a při výjezdu z města zjišťujeme, že písku v okolí silničky stále přibývá. Ano, pověstná duna se blíží a my opouštíme asfalt. Prozatím je písek ztvrdlý a na cestě jsou jen drobné výmoly. Tohle KTM umí.Řítíme se stovkou a Martin se mě musí držet jako klíště. Vjíždíme do duny. Naše nezkušenost, tekutý písek, těžká motorka, která lítá ze strany na stranu. Ne a ne upadnout. Asi po 200 metrech se nám to konečně podaří. Je to legrace, jako do peřiny. Ostatní nás dojíždějí, ale bez pádu v sypkém písku se neobešel nikdo. Rozbíjíme tábor na úpatí duny a poprvé za celou dobu stavíme s Marťou stan. Tedy jen tropico, protože chladno příliš není, ale zato tu po písku leze mnoho drobné havěti. Západ i východ slunce jsou poznamenány drobnou oblačností, ale i tak je to náramná podívaná.
Ráno vyjíždíme už bez pádů a míříme k poslední výspě před drsnou pouští, do městečka Tauz. Tady se nabízí jedna z dřívějších dakarských etap Merzouga – Zagora. Jde do tuhého a naše parta se dělí. Martin s Milanem otáčejí řídítka směrem na asfalt a zbytek, to znamená Tonda, Roman a my se vydává vstříc nekonečnému pískovišti. Vzhledem k velmi špatné orientaci sebou bereme průvodce Zajdu. Sedí u Tondy na pneumatice a snaží se nás provést velmi náročnou trasou. Roman začíná ztrácet, ale Zaida nás zcela bezpečně dovede zcela vyčerpané do vesnice Ouzina. Teplota se pohybuje okolo 48 C a jízda na první rychlostní stupeň je pro nezajetou motorku tvrdou zkouškou.. Ve vsi využijeme tekoucí vody a já myslím, že jsem v životě nezažil větší slast. Z počátku z hadice teče vařící voda, ale posléze se přeci jen ochladí. Všudypřítomná Coca Cola a berberská omeleta nás znovu postaví na nohy. Pokračujeme dál a dostáváme se k nejnáročnějšímu úseku – vyschlá řeka. Deset kilometrů měkký a hluboký písek, křoviska a jedna zatáčka za druhou ve kterých si motorka dělá co chce. Martin je obrovský pomocník a téměř vše projíždíme ve dvou. Je to až neskutečné. Problém ovšem nastává u Romana, takže Tonda a já mu s jeho motorkou projíždíme nejtěžší úseky. Došla mu prostě fyzička . Cesta ubývá na náročnosti a my se západem slunce vjíždíme do vísky, kde je i ubytování podobné obydlím z pohádek Tisíce a jedné noci. Skutečně se i hotýlek nazývá Tisíce hvězd. Kromě nás jsou zde i Španělé na kroskách. Nechápou jak jsme se do těchto míst mohli dostat na našich přetížených cestovních endurech. Navíc za nimi jel doprovod v podobě dvou Defenderů. Jeden z nich měl na střeše motorku, jejíž majitele jsem hned poznal podle belhavé chůze. Zřejmě bolestivý pád. Po setmění začne vát lehký chladný vánek Je to balzám pro naše vedrem schvácená těla. Projdeme úžasnou sprchou, pohostíme tělo chladnými nápoji a chystáme na kutě. Spát se však nedá, protože pokoj je denním slunkem přetopený a tak se s Martinem jdeme po půlnoci projít. To co je vidět na obloze nemá obdoby. Úžasná obloha posetá do posledního místečka hvězdami, kterým vévodí měsíc plující jako loďka nad nimi. Takovou oblohu můžete opravdu vidět jen v poušti.
Následující den se naše situace začíná komplikovat. Roman si stěžuje na bolesti zad a nechce pokračovat v cestě. Trasa do Zagory je velmi těžká ,vede podél hranic s Alžírem a není tam téměř žádná civilizace. Orientace je proto velmi obtížná. Nedá se nic dělat, musíme přejet napříč pouští směrem na asfalt. Zaida se nabídl, že nám opět bude dělat za dvacet Euro průvodce. Souhlasíme a během chvíle jsme připraveni na cestu. Cesta je úžasná, v jednu chvíli potkáváme stádo divokých velbloudů. Projíždíme vesničkou, kde lehce odpočíváme a Zaida nezapře arabského ducha a chce další peníze. Víc už mu prostě nedáme, vyjíždíme po kamení z vesničky už jen sami na nedozírnou písečnou planinu, kterou dokola lemují hory. GPS ukazuje, že je musíme přejet a navíc se zvedá vítr. Viditelnost se zmenší na minimum. Začala písečná bouře. Se zrakem plným písku upřeně sleduji navigační šipku a 50 km rychlostí jedeme k horám Tonda instinktivně nachází průsmyk mezi skálami a my projíždíme jen s vypětím všech sil. S vykulenýma očima se snažím proniknout písečnou stěnou a najednou se mi před motorkou objeví Berber tlačící kolo. Chce svést, ale my máme stroje obsazené a tak tlačí kolo dál neznámo kam. Tihle lidé GPS nepotřebují. Na Romanově BMW praská držák kufru, na nic nečeká a kufr včetně několika nepotřebných věcí ponechává napospas písku a větru.
Počasí se umoudřuje a my projíždíme malou vesničkou, za kterou najíždíme na cestu plnou záludného kamení. Nakonec se cesta v kamení nadobro ztrácí a my se musíme vrátit. Ve vsi se stáváme středem pozornosti a jedna místní rodina se nás ochotně ujímá. Společně pojíme skromnou krmi, během níž pozoruji velmi skromné vybavení domácnosti. Pár skleniček, konvice na čaj, lavor na umytí a homole cukru. Za pohoštění je obdarujeme čistým tričkem a navíc Tonda dodá pár oblíbených figurek z kinder vejce. Po obědě nám hlava rodiny ukáže máchnutím ruky kudy se máme vydat a za 2h svižné jízdy jsme u asfaltu. Bohužel asi 200 m před silnicí píchnu přední kolo o silný trn. Za chvíli je spraveno a při nandávání osy do ložisek všudypřítomný píseček pěkně křupe.
Za setmění se těsně před Zagorou setkáváme se zbytkem výpravy a nocleh nacházíme v místních zahrádkách, kde využijeme zavlažovací káď jako vanu. Romanův stav se nelepší a navíc zítra pojedeme off roadovou cestou dlouhou téměř 400 km. Nikdo o ní nic neví a tak s napětím očekáváme co nám zítřek přinese. Kluci na Triumphech váhají, ale nakonec se k nám přidají. Roman vzdává a chce si odpočinout na hotelu.
Nastupujeme do cesty. Začátek je plný kamení a my čekáme, kdy konečně skončí, rychlost našich motocyklů nepřesáhne 30 km v hodině. Rána za ranou neúprosně dopadá na kryt motoru, občas se podaří nakopnout balvan i nohou. Najednou se BMW zastaví a my sledujeme prázdnou Tondovu pneumatiku. Bude se lepit. Teplota vzduchu opět přesahuje 40C a my se potíme v motocyklovém oblečení. Triumpháci jsou již hodně nervózní a navíc Martin v těžkém úseku ošklivě padá. Motorka je lehce potlučená a kufr na maděru, ale hlavně že je Martin celý. Čas neúprosně běží, benzínu v nádržích ubývá a tak měníme sestavu. Vpředu pojedeme já s Marťou, Triumpháci za námi a pole uzavírá Tonda. Nespěchat, jet přesně a zbytečně nestavět, jen tak můžeme ještě dnes dosáhnout cíle. Při západu slunce konečně najíždíme na zpevněný povrch těsně před městem Found Zouig. Etapa byla opravdu velmi náročná a dnešním hrdinou je dozajista mladý Martin. Tohle by na tandemu nikdo nevydržel!
Na dnešní noc si vybíráme slušný hotýlek, který má sice volnou pouze střechu, ale to nám k zaslouženému odpočinku vůbec nevadí. Náročnost dnešního dne se přeci jen na synkovi projeví. Celou noc prozvrací a proprůjmuje. Ráno je totálně zničený a tak využívám celého dopoledne, kdy ostatní opravují stroje, k údržbě synka. Odpoledne přeci jen vyrážíme na další cestu. Před námi se vinou úchvatné silničky Vysokého Atlasu, které nás vedou až do sedla Tizin Test ve výšce 2200 m. Nachází se zde malé bistro jehož majitel nám zhotoví prima „berber omelet“. Říkáme mu, že jsme tu byli loni a že tady obsluhoval „takovej týpek“ s knírkem. „To byl můj otec“ radostně pronesl a od té chvíle nám byl daleko víc nakloněn. Martin junior dočista zapomněl na noční problémy a vylezl na samý vrcholek kopce odkud pořizuje filmové záběry. SMS zprávou se dozvídám, že by bylo vhodné, abychom s Marťou byli do pátku doma. Sjíždíme tedy z kopců a u odbočky pod Toubkal – Imlil se loučíme s ostatními.
Dál pokračujeme sami a udržujeme směr na Casablanku. Tady provoz houstne a po okreskách se jede velmi špatně. Nastává tma, když najíždíme na dálnici. Stavíme na občerstvení v příjemné restauraci a velmi solidně vypadající Maročan se ptá, zdali by si nemohl sednout na motorku a udělat foto. Svoluji a to se mi za pár chvil vrátí. Při předjíždění před městem Rabat se motorka rozvlní a já mám plné ruce práce, abych motocykl udržel na silnici. Prázdné zadní kolo. Duši máme, ale chybí nám pumpa a montpáky. Během chvíle k nám couvá auto, které řídí právě onen Maročan, jemuž jsem dovolil si sednout na KTM. Duši za pomoci kliky od heveru vyměníme za chvíli, ale pumpu nemá ani náš nový kamarád. Vezme tedy kolo do auta a za dvacet minut je s nafouklým zpět. Opraveno, my pokračujeme v boji s asfaltem a teprve okolo jedné hodiny ranní nás přemáhá únava. Sjedeme ze silnice a za naprosté tmy projíždíme polní cestou až na planinku, kde stavíme stan. Už spíme, když nás probudí ohlušující rachot projíždějícího vlaku. Až za rozbřesku vidíme, že jsme si postavili stan pár metrů od kolejí hlavní tratě na Casablanku. Po ranní polévce se oblékáme a do Tangeru nám zbývá asi 100 km. Tady zaplatíme 750Dhm za trajekt a po 40 minutách plavby vjíždíme na španělské území ve městě Algercias. Je hnusně, 16C a silný boční vítr nám příliš v klidné jízdě nepomáhá. Zakousneme se a nekompromisně hltáme evropské kilometry. K večeru se přidá déšť a my rádi přijímáme azyl v podobě laciného hostelu, jehož recepčním je motorkář a tudíž KTM tráví noc v jeho garáži.
Omluvte mě, ale o dalších nudných kilometrech evropských dálnic se mi opravdu nechce psát. Snad jen, že vítr ještě zesílil a teplota klesla na 2C. Do Čech jsme přijeli 12.04.2006 za hustého sněžení a naše promrzlá těla procitla až doma v teplé lázni.
Během naší čtrnáctidenní cesty jsme s Marťou ujeli cca 7000 km
Cena trajektu z Almerie do Nadoru: 102 Euro pro motorku 2 dva lidi. Jízda trvá 8 hodin.
Cena trajektu z Tangeru do Algercias: 45 Euro pro motorku a 2 lidi. Jízda trvá 45 minut.
Benzín vyjde cca na 25 Kč. V oblasti Západní Sahary potom na polovinu.
Jídlo je chutné, obzvláště chléb a Tadži. Pomeranče si natrháte ze stromů a balená voda je k dostání všude.
Během výpravy jsme společně natočili film. Toto DVD je k prodeji buď na stránkách www.x-treme.cz nebo přímo u autora tohoto vyprávění. poubes@volny.cz
foto:
