Peloponés 2010/2011
Je zajímavé co všechno lidi přivádí k cestování na motorkách.Pro někoho je důležité dobrodružství,pro jiného exotika cizích
krajů,někdo si chce něco dokázat a já letos nechtěl přes svátky přibrat.
Můj zlomený kotník mě letos vyřadil z většiny sportovních činností.Vlastně ze všech,když nepočítám večerní hraní karet s
Ivetou a posléze krátké vycházky se psem a po půl roce pár pokusů na běžkách,tak jsem se jen poflakoval a kynul.
Jelikož nejsem línej se najíst mám problémy s váhou i když se hejbat můžu,natož takhle.
Vidina obžerství o vánocích mě stále více utvrzovala v tom,že musím vypadnout od stolu abych ke svým nechtěně získaným
5ti kilům nepřilepil další.
Probrali jsme s Ivetou různé varianty,ale nakonec zvítězila sváteční motoakcička na řeckém ostrově Peloponés.Iveta poctivě
prostudovala mnou podané informace a nakonec mě nechala svému osudu k čemuž také dost přispěla okolnost,že jsem se
svojí myšlenkou nezůstal sám a mojemu kámošovi z potápění Karlovi se také zamlouvala.Usoudila,že si vystačíme a sama
se prý bude radši věnovat lyžím a rodinné sešlosti.
Vše ale hodně záleželo na tom,či budeme schopni naložit 2 motorky do mojí malé dodávky T4.Zkouška proběhla asi měsíc
před odjezdem.Zdálo se to marné,ale po určitých úpravách se tam vešli a tak bylo rozhodnuto.
Karel pojede na Ivety GS 650 a já na GS 650 Dakar.Karlova TDM a moje"zlatá"GS 1150 by se do útrob chudinky Transportéra
navlezly ani náhodou.
21.12.2010 za hustého sněžení nakládáme a start domlouváme na 24.12.2010 ve 23.00.Trajekt nám jede 25.12.2010 ve 13.00
z Benátek a tak by rezerva měla být dostatečná.Cena lísku bez kajuty byla 326 euro a to nás jednoznačně odradilo od
náročné a zdlouhavé cesty po vlastní ose.
Den D je tady.Ráno jedeme s Ivet na běžky do Mariánských Lázní a pak už čekáme na štědrovečerního kapříka a salátek.
Samozřejmně nějaký řízeček na cestu se taky usmažil.Dárky rozzářili naše očka a moje mami s námi vydržela až do mého
odjezdu.Starost mi dělá jen neslábnoucí husté sněžení.
Karel přijel na čas a tak dohodíme jeho věci a před půlnocí vyrážíme.
Moje představa o uklizené Německé dálnici vzala za své hned za Rozvadovem,prostě sněží tolik,že ani němečtí soudruzi
to nezvládají.Nicméně naložený Tranportér si statečně razí cestu a na zbrusu nových zimákách si hravě poradí s osobáky
zvučných jmen.Jediné co nás občas brzdí jsou cestáři s radlicí přes celou šířku vozovky.Tam se naše rychlost třeba i na
50km snižuje na jejich 40cítku.
Vše se v dobré obrací za Brenerským průsmykem.Tam přestává sněžit a cesta je veselejší.Bohužel se ale začíná dostavovat
únava a tak za volant usedá Kája.Bohužel celou dobu kamarádsky bděl se mnou a tak po 150km hlásí,že to dál nepůjde.
Poslintaný límec mě přesvědčil,že už jsem přespalej a tak úspěšně kotvíme v 8.00 v přístavu.
Vyměníme voucher za lodní lístky a zakusujeme se do řízků,které zapíjíme prvnímy z asi 50ti plzeňských co si vezeme na
žížeň.Při pátém pivku se začíná kolona sunout do útrob obrovského trajektu.Parkuju,balíme bágly a hurá nahoru.
Loď je skoro prázdná a pohled na Benátky z moře je bezvadný.Jen dost chčije.
Plavba byla klidná a snad i proto že jsme měli batohy plné zlatavého moku nám celkem uběhla.Vrásky na čele mi však stále
dělá déšť který nás skrápí i ve 4hodiny ráno 27.12,kdy jsme uléhali na pláži u městečka Koroni,kde necháme auto.
Ráno nás budí hluk aut projíždějících kolem a dokonale nás probrali popeláři co uvolnili místo v kontejneru pro následnou
debordelizaci našeho vozu.
Moje chabá němčina naštěstí stačila k upřesnění místa setkání v cukrárně na molu kde si dáváme snídani a před polednem
už vykládáme motorky pod přístřeškem u domu Karlova kamaráda,který nám poskytl zahradu svého letoviska coby parking.
Prší a já navrhuji vyčkat,jelikož vím že moje motokrosové boty zvolené k ochraně zbídačeného kotníku budou v mžiku durch
a těžko vyschnou do konce výletu.Karel však jasně naznačuje,že další otálení považuje za srabárnu a tak vybaveni mapou
od Milana co tu byl před rokem a trasou nejzajímavějších míst v mé gps od jednoho člena BMWGSfora o němž jen vím že
je ortoped z Atén a vyrůstal v Čechách a jeho nick je Doc vyrážíme.
Jelikož mám jen free mapu, která není routovatelná volíme taktiku že Karel se svým zbrusu novým Tomtomem bude navigovat
blízko bodu co jsem mu zadal a já to pak dotáhnu na zajímavost nebo casch co chceme zhlédnout či ulovit.
V Kalamatě se mi na display zjeví první bod zájmu a tak se ujímám vedení a vyvádím Karla na výpadovku na Spartu. Při pauze
zkusíme zadat souřadnice do Tomtoma a Karel to vede.Leje jako z konve a nás spíš než scenérie zajímá to jak na kluzském
asafaltu nespadnout.Na nejvyšším bodu stoupání se snažím Kájovy naznačit že už odbočku ke kýženému cíly minul,ale jsem
ubezpečen že je vše pod kontrolou.Druh ve zbrani svou rychlost zmírňuje na mnou nerespektovatelnou mez a tak ho předjížděním
ubezpečuji že to neklouže.Najednou stojí a snaží se mi naznačit že jsme na místě.Marně hledám pohledem monastýr a moje
obavy o možnostech zmíněné rádoby navigace se naplňují.Samozřejmně že si Tomtom upravil vše dle svého a na nezpevněné
cesty se mu nechtělo. V tomhle počasí se vracet nehodlám a tak se ujímám vedení na další zajímavost kterou je Mystras.
Mystras – (6 km od Sparty) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských sídel s paláci, domy, kláštery a kostely.
Mystras založili ve 13. století Frankové a dnes je Mystras jedinečným rozsáhlým muzeem architektury a výtvarného umění,
které připomíná doby jeho největšího rozkvětu.
Bohužel nacházíme brány zavřené. Potom vysvětluji Kájovy podstatu globální hry geocashing a nezbytnost se v dešti prodírat
křovím a hledat krabičku.Nutno podotknout,že ho to také pohltilo,leč marně.
Etapu končíme v penzionu pod hradem a doufáme v lepší zítřek. Cena přesně koresponduje s Docovími info 20E na hlavu.
Večír konzumujeme vína v místní nálevně,plánujeme cestu na zítra a místní hrajou karty.To je tu místní sport.
28.12.se budím a můj zrak se kloní k obloze. Hurá je modrá!Rychle po snídani balíme a ještě jednou jedeme nafotit
hrad. Pak se motáme silničkama na Xirokambi a dál na Areopoli.Za krásného počasí navštěvujeme Dhiros cave.
Ochotný chlapík u pokladny nám vysvětlil,že loďky dnes nejezdí a tak platíme po 5tiE a jdem na pěší prohlídku. Dost se divíme
že se tu smí fotit a že s náma nejde dráb,který by dohlížel na patříčné chování. Krápníková jeskyně je úchvatná ale je tu znát
ruka vandalů. Diskutujeme o tom že na řečech o přebujelosti řecké státní správy je něco pravdy,jelikož u kontroly lístků bylo
lidí až dost, ale co si budem vyčítat že?
Pak se neomylně šinu za šipkou garmina odhodlán získat body alespoň zde. Zídka u jakési skulptury však své tajemství nevydala
a tak nas.... odjíždíme směrem na Cape Tenaro.
Cestou mám zaznamenaný ještě jeden bod a tím je Docova chatička,no chatička,spíš hacienda,nicméně je liduprázdná a tak
zanecháme suvenýr na rohu zídky a zastavujeme až v romantickém městečku Gherolimenas,kde nakoupíme sýr feta,salám a
kanystr vína. Mám v plánu posvačit u věže na vrcholu nad útesem,ale tam se jen motáme a cestičky nás vždy zavedou do
slepa a tak se spokojíme se sváčou u cesty.Sjíždíme až kam cesta na jih vede.Prošmejdíme kde co abychom složili hlavy.
Z prvního slibného místa nás vypudili domorodci a tak se vracíme na sever a bereme za vděk kamenitou opuštěnou plážičkou.
Děláme piknik a jak se ukázalo 3litrovej kanystr růžového není pro dva chlapy dost. V noci poprchává.
Ráno je pod mrakem a my se hrozíme deště. Odbíjíme se ovesnou kaší z vlastních zásob a vracíme se na nejjižnější cíp
prostředního zubu rozeklaného ostrova.Motorky necháváme stát na parkovišti a přesvědčeni událostmi minulímy tam necháváme
jen tak i bagáž a helmy. Náš cíl je jasný.Maják na nejjižnějším mysu ostrova.Tam však musíme pěšky.Je to bratru tam a zpět 5km
ale odhodlání získat konečně sklalp v podobě keše tlumí bolest odíraných kloubů v nevhodném obutí.
Jsme na místě a snažíme se čelit masochystickým choutkám magora co sem casch umístil. Pachtíme se po obrovských kamenech
pod majákem a už už to chceme vzát když poklad nacházím.Moje nadšení nezná mezí a nezhatí ho ani nepřítomnost tužky pro
zapsání návštěvy. Posílen úspěchem se štrachám zpět na maják a s tužkou z deníku v zubech se řítím zapsat historický okamžik.
Tak to byla první!Karlos ještě hází Neptunovi 50centů pro štěstí,jak se později ukázalo asi to bylo málo,ale teď mě napadá že bohem
silnic bude asi někdo úplně jinej takže blbost.
Cestu na sever volíme po východním pobřeží Mani-tak se místnímu kraji říká.Cesta na Ghytio se klikatí a jsou z ní krásné výhledy.
Hlad tišíme na promenádě a rozhodujeme se zde zakotvit v kempíku.Děda byl příjemnej a přítomnost pasoucích se pašíků jen
umocnila domáckou atmosféru místa.Poučeni předchozím dnem kupujeme vína 5l.Jak se posléze ukazuje je to moc.Asi si
patentuju 4litrovky.
Ráno se nám nechce,asi je jasný proč.Hlavy jak střepy a oči jako známá králičí odrůda.Protahujem odjezd jak to jde a na horskou
etapu přes Kosmas vyrážíme až po desátý.Za Skalou stoupáme do hor a začíná mlha a znatelně přituhuje.Kavárnu v Kosmasu v
mlze hledáme po hmatu a káva u kamen nás vrací do hry.Krásnými serpentýnami se vracíme do údolí.Zapínám kameru
na helmě a natáčím.Po pár kilákách Káju předjedu a mastím.Za sérií zatáček zaslechnu rachot.Čučím co mi kde upadlo,ale nestavím.
Po chvíli mi docvaklo,že ten zvuk sakra znám.Otáčím a jedu si vyvrátit myšlenku co se mi vkradla do hlavy.Za pár minut je jasno.
Ivety motorka která ztratila na ceně se válí na zemi a Karel,který ztratil sebevědomí se jí marně snaží dostat ze silnice.
Vše se v dobré obrací zjištěním,že oba jsou schopni další jízdy.Sice s určitým omezením,ale jsou!Karel loket a koleno a motorka
řidítka,blinkry a pár odřenin.Příčina je jasná.Přebržděné přední kolo na slizském asfaltu.Uklidňuju kolegu,že je to v pohodě a že je
vlastně úplně normální že upadl,protože neznám motorkáře co neupadl a že měl vlastně kliku.Je to pro něj zkušenost k nezaplacení.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
