Rumunsko 2001 aneb trénink na Bajkal
Už v létě 2001 jsme plánovali cestu do Rumunska jako přípravu na expedici „Bajkal 2002“
Říká se, že u piva není nic problém, ovšem v tomto případě nebyl problém ani v samotné realizaci. Ve středu v naší hospůdce Na Hřišti padlo rozhodnutí a ve čtvrtek po práci – legraci . Podle známého bolševického hesla legraci nahradila jízda na motocyklu . Libor osedlal svou Suzuki DR 800, já Hondu Africa Twin. Na pátek 5. října jsem nahlásil služební cestu do Brna a hurá do rumunských hor. Libor přijel na sraz sice včas, ale podle zarudlého zraku a neustále zamlženého štítku na jeho helmě mi bylo jasné, že po jeho noční službě došlo k menší pivní přestřelce. Po vzájemné kontrole, zda máme vše v pořádku jsme ještě přišli na drobnost, že nejsem pojištěn pro cestu a pobyt. Nezbývalo tedy nic jiného, než vyrazit.
Z Prahy jsme vyjeli po dálnici a jako na potvoru nás u Mirošovic potkala drobná přeháňka. Ta s námi potom vydržela až do Rumunska. Hranice se slovenskými bratry byla překročena až v pozdních odpoledních hodinách, a to ve Starém Hrozenkově. Závěr dnešní etapy byl časově určen tak, abychom stihli poslední pivo a borovičku ve vesnickém hostinci, kdesi u Lučence. Zde nás místní osazenstvo přivítalo velmi srdečně, bavili se, hráli nám pecky Daniela Landy a na nás pomalu padala únava.Opustili jsme tedy hostinec, šli hledat nocleh. Ten jsme našli záhy na idylické louce za vesnicí.
Páteční ráno bylo mlhavé, drobně mrholilo a nás ze spánku probudila stařenka, která táhla na pastvu své dvě kozy. Na mysli mám pochopitelně hospodářské zvířectvo. Nechápala jak můžeme spát v takové zimě venku a proč jsme večer nezaklepali a nepřespali. Po chvíli vysvětlování se nás s vážnou tváří zeptala: „ a oplatí sa vám to?“ Co máte říci na takovou otázku? Chvíli přemýšlím a potom odpovím: „No neoplatí „. Tito ryzí lidé nás cestovatele užívající si nepohody asi prostě nepochopí.
Balíme a jedeme dál směr jihovýchod. Po třech letech provozu mého stroje se objevila první vážná porucha. Praskla žárovka v dálkovém reflektoru. Tuto jsem odstranil u prvního benzínového čerpadla. Odtud jsme za občasných dešťových přeháněk dorazili po silnici č. 67 až na Slovensko - maďarské hranice Král.
Samotná cesta po maďarských silnicích nás vůbec nenadchla. Silný provoz, úzké silnice plné náklaďáků, množství Trabantů a smog. Vyvrcholením bylo město Miskolc. Odtud jsme se vydali na Nyiregyhazu. Tady jsem s velkým rozhořčením zastavil Libora a ukazoval na místo, kde kdysi byla má zadní stupačka. Myslel jsem si, že jsem ji ztratil, ale při podrobném vyšetřování bylo podle fotografií zjištěno, že stupačka chyběla již při odjezdu z Prahy. Pravděpodobné místo ztráty bylo parkování u Staroměstského Náměstí, kde se stupačka uvolnila pod náporem imbusklíče č. 6 v rukou neznámého pachatele. Touto cestou bych chtěl neznámému pachateli poděkovat za to, že další jízdy jsem musel absolvovat bez manželky. Bez stupačky to prostě nejde. Ale nyní zpět k cestě.
Po poledni jsme dorazili do města Mátészalka, kde právě probíhala jablečná kampaň. Při průjezdu zácpou mezi nákladními vozy skončilo několik plodů odtržených z korby náklaďáku za výstřihy našich bund.
Konečně Rumunsko a jeho první město Satu Mare, kde jsme se během několika pikosekund stali milionáři. Kurs Lei vůči DM byl opravdu drsný a vozy s Eurem do Satu Mare zatím nedorazili.
Po chvíli kufrování vyrážíme do hor. Tepna, která nás měla do hor doprovodit se honosila názvem E 81. Cesta ubíhala klidně a plynule až na pár zácp, které způsobila zhruba stohlavá stáda hovězího dobytka, která se na této mezinárodní silnici ubírala k domovu. S postupujícím časem ubývalo světla a s narůstající výškou přibývala mlha tak, že se dala krájet a možná ještě dál… Mých pět dioptrií a špatná viditelnost bylo vykoupeno 2 žárovkami v zadní svítilně Liborova DR 800 S. Na tyto jsem se nalepil a mohl tak snáze a rychleji polykat kilometry v horách u obce Romanasi. Nastal čas, kdy bylo nutné najít vhodné místo pro nocleh. První místo na pohádkové louce již bylo obydleno povozy kočovného kmene cikánů. Nic podobného jsme dosud neviděli a ani nyní jsme se nechtěli s tímto etnikem blíže seznamovat.
Únavu a potřebu spánku překonala chuť ochutnat rumunské pivo. Odbočili jsme tedy z milované E 81 a v obci bez názvu a osvětlení stavíme u bufetu , což způsobilo mezi místními občany mírný rozruch. Tady nastaly první problémy s komunikací . S úlekem bylo zjištěno, že neumíme rumunsky ani pozdravit, ale pivo si Čech umí objednat všude. Dopili jsme, odehnali houf zvědavců skočili zpět do sedla a vydali se vstříc noci. Přeháněk sice ubylo, avšak cesta byla místy rozbahněná a jízda šla pomalu. Ne a ne najít místo k noclehu. Až náhoda nás poslala kamsi do polí a my rozbili tábor přímo v náručí Karpat. Motory ztichly a dva cestovatelé se uložili ke spánku .
Sobotní ráno pro nás začalo budíčkem v pět hodin. Svítání bylo přenádherné. Ranní hvězdy ustupovaly vycházejícímu slunci a na nás čekal slunný a perný den..
Opustili jsme hlavní tahy a proháněli se po horských cestách. Projeli jsme množství krásných serpentin, tvrdých stoupání, nespočet menších i velkých brodů a hřebenových přejezdů lemovaných skvostnými výhledy. Projeli jsme osady Dej, Bistritia a Vatra Dornei. Zde se naše motocykly stáčejí zpět na západ směrem na Signetu Marmatei
Adrenalin nám například zvedl zlom na cestě při výjezdu ze zatáčky. Zlom se podobal
lavici na motokrosové trati a oba motocykly s celkovou hmotností přes 300 kg předvedly několikametrové skoky. Je až s podivem, co vydrží podomácku vyrobené držáky zavazadel. Utahaní, vyčerpaní, ale nadšení z jízdy a pěkného počasí jsme našli čas na svačinu až odpoledne po přejezdu zpola rozebraného prkenného mostu Stále máme chuť překonat horský hřeben, který lemují vrcholky vysoké až 2300 m.
Krátce po jídle potkáváme Němce na BMW R 80 GS se sidecarem, ten za pomoci GPS ukazuje na cestu, kterou se vydáváme na vysněný přejezd s vrcholem přes 1800m. Noc trávíme ve výšce 1700 m a za krásného mlhavého rána sjíždíme z hor.
Nastal čas návratu. Jedeme ostře a stavíme pouze na dotankování pohonných hmot. Je 23.00 hod. a my sedíme v naší hospůdce Na Hřišti. Těch 1280 kilometrů na závěr po velmi různorodých silnicích a cestách je celkem slušný výkon. Příprava na expedici Bajkal 2002 dopadla na jedničku.
Dne 17.7.2002 vyrážíme na trase: Praha – Waršava – Brest – Minsk – Smolensk – Moskva – Novgorod – Kazaň – Čeljabinsk – Omsk – Krasnojarsk – Irkutsk – Ulan Ude – přes Mongolsko a Altaj zpět do Ruska a honem domů. Africa, Big, 18 000 km, Libor a já. Tak nám držte palce! Ahoj Martin
foto:
