Vietnam 2011


Prasklé spojkové lanko na mém stroji nás trochu potrápilo.Bovden je kratší a spojka nevystavuje.Ovšem zase se potvrdilo,že kdo vymyslel šroub byl blbec,ale kdo vymyslel vázací drát byl génius! Pak už jen doháníme čas,který jsme strávili focením v překrásném kaňonu a za šera zakotvíme v Dong Vanu. Zítra je neděle a my už se těšíme na trh. Od brzkých ranních hodin se scházejí horalé,aby zde prodali či nakoupili.Obtěžkáni slepicemi,prasaty,psy,rýží, kukuřicí či nádobím a oblečením se shromažďují na vyhrazeném místě.Ženy jsou vyšňořené v krojích a muži mají černé mundůry.Smlouvá se,jí a popíjí.Trh je rozdělen na sekce podle sortimentu a návštěvu oddělení zvířat bych Martě Kubišové ani Zdeňku Srstkovi nedoporučoval.Posnídáme jakési sladkosti s ovocem a jedem zavařit stupačku co mě včera opustila. Cesta z Dong Vanu do Meo Vac je dlouhá pouze 20km,ale je to na scenerie ta nejhezčí asfaltka kterou jsme zatím jeli.V hotelu rychle odhazujeme bágly a vyrážíme si užívat off roadové eldorádo.V mapě si hledáme čárkované cesty a naše srdce plesají.Po 3hodinách nás kamenité soutěsky znovu vyplivnou zpět v Dong Vanu. Trh je minulostí a ženy obtěžkány nákupy,doprovázeny muži,kteří mají taky vesměs "nakoupeno" se škrábou zpět do okolních kopců.Připomíná to naše staré pohádky,kdy babi říká dědovi:"Zítra vemeš kravku a půjdeš na trh.A chraň tě ruka páně jestli tam zase všechno propiješ s kumpánama". Tento kraj je známý konzumací psího masa.My,jako správní majitelé čtyřnohých miláčků odmítáme psí špízy ,co se pečou na ulici a večeříme v jídelně .Majitelce jsme sympatičtí a dostáváme ochutnat různé destiláty, ve kterých se louhují hadi a rozličný hmyz.Vztyčené předloktí se zaťatou pěstí jednoho z hostů nás utvrdilo,že děláme dobře našemu rozkroku.Asi na tom něco bude,protože hned na druhý den praskly Mírovi kalhoty přesně ve zmíněných partiích. S rozbřeskem balíme a vyrážíme.Dnes se budeme proplétat sítí silnic značených na mapě bílou a to pro nás znamená že budeme pravděpodobně bloudit.Hned za městem se však zavěsíme za anglicky mluvícího studentíka, který jede stejným směrem a máme vyhráno.S ubývající nadmořskou výškou houstne mlha a vlhkost nám proniká všude.Jakmile,ale padneme ještě níž ,vše se v dobré obrací.Míra si u krejčího nechá zalátat gatě, aby nebudil pohoršení a po závěrečném prašném úseku bereme hotel.Majitel je tajnej policista a moc ho potěšila návštěva maníků ze země bývalých spojenců.Po několika paňácích svolává celou famílii a pár rusky mluvících přátel včetně jedné bělorusky, co se sem přestěhovala za manželem.Večírek byl velice příjemný a já byl rád,že si pokecám rusky a nemusím si lámat hlavu s mou špatnou angličtinou. No a je tu pobřeží.Zátoka Ha Long nás přivítala deštěm a moje motorka nechce jet.Když asi popáté měníme svíčku a také zapalování,tak Míru osvítil duch svatý.Obsah petky mizí v našich útrobách a rozřízlá lahev se stává nástavcem blatníku.Rázem je po problémech.Samotná jízda po pobřeží je už jen boj o přežití a před soumrakem se špinavý a vystresovaný z provozu pídíme po spaní.Cosi o našem vzezření hovoří fakt,že recepční chtěla zaplatit předem. Ráno pořád prší a my měníme plány.Jdeme pěšky do přístavu ,abychom zjistili,že vše pro nás podstatné je až na druhém břehu za dlouhatánským mostem,který nahradil lodní dopravu. Pojali jsme tedy tento den jako gastronomický a flákáme se po kavárnách a jídelnách. Informací se tu dostává velice málo,jelikož na tuto stranu zabloudí jen málo turistů a řeči tu nikdo z oslovených neuměl.Při skvělé kávě z personálního překapávače se už těšíme až zítra vypadnem. Ráno neleníme a bez snídaně valíme na druhý břeh.V přístavu koupíme od prvního překupníka lístky trajektem na ostrov Cat Ba.Víme,že nás natáhl,ale smlouvat nemá cenu,jelikož přístaviště přívozu je pekelně zašité a hledali bychom ho sami asi marně. Plavba na zrezivělém trajektu byla vstupenkou do labyrintu krasových útvarů Tonkinského zálivu.Přejíždíme napříč ostrovem a jsme uchváceni.Nikde nikdo,drsná příroda a hodně poutačů na přírodní zajímavosti. V hotýlku se zbavíme zátěže a razíme na průzkum.První zastávkou je hospital cave.Tady byl za americké okupace při bombardování Hai Phongu zbudován ve skále nedobytný lazaret.Průvodce je erudovaný a vstupné neveliké.Pak okoukneme přístav na jihu ostrova,ze kterého budeme odplouvat, abychom byli v obraze. No a po pobřeží zpět do města.Tady je turistů habaděj a promenáda připomíná jiná profláknutá letoviska. Ráno jsme si na snídani koupili výlet po pralese.V ceně je doprovod,transfery,koupání a jídlo. Průvodce měl jen nás a tak je čas fotit a nasávat ducha pralesa.Trek je dlouhý asi 16km a poslední 4km do vesnice jsou fakt náročný.Místy bych se nebál mluvit o lehkém horolezení a moje kolena to nesou s nelibostí. Ve vesnici jsme se po obídku nalodili na pochybnou bárku,projeli si zákoutí zátoky a smočili těla na opuštěné pláži. Prostě parádní den za 380,-Kč na hlavu.Na podruhé už se bulvár nezdá tak zábavný.Je to pořád stejné.Otravní prodejci,pasáci a nadháněči do restaurací.No nic,zbývá nám tu ještě jeden den. Vracíme se do pralesa,tentokrát na vlastní pěst a jdeme pokořit rozhlednu na nejvyšším vrcholu. Po včerejší námaze je moje tělo ještě méně ochotné k náročnému výstupu.Míra mě psychicky podporuje a výhled z vrcholu nás odmění. Na starou,rezatou rozhlednu na jejímž vrcholu chybí dokonce pár prken se nám moc nechtělo,ale po*raný strachy to zvládáme,uděláme rychle snímek a pakujem se dolů.Při spatření uřícených děvčat,které se sem po ostrých kamenech vydrápali v žabkách je mé sebevědomí nalomeno ještě vydatněji.Ještě jsme zvládli jednu krasovou jeskyni,kterou nám za malý obnos otevřeli místní děti a poskytli nám i výklad a svítilny.Závěr našeho pobytu zpestřilo trápení Minsků na odlivem obnažené pláži.Kdyby měli ruce asi bychom měli huby od krve! Víme ,že už musíme vypadnout,tady už by byla nuda.Ostrov je až příliš malý. Čím jsme dýl na cestě,tím se bágl zdá menší,balení je rutina a cenovky všeho pro nás příjemnější.Proto se také na pevninu dostáváme za zlomek ceny,kterou jsme zaplatili sem.Když opouštíme trajektík a propleteme se přístavním městem Hai Phohg máme vyhráno.Míříme na jih do Ninh Binhu.Jen pro formu navštívíme v počínajícím deštíku čínský klášter Le Dai Hahn a Míra zase stojí.Pokusy o oživení zdechlého stroje se míjí účinkem a na řadu přichází opět lano. Představte si město,křižovatku na ní chlápka co nese dlouhou bambusovou tyč, kterou tečuje babku co na kole převáží celou textilní galanterii a hned za troubícím autobusem jede dvojice na skútru převážející 4m. žebřík vyhýbající se výrostkovy na biku v protisměru,který píše sms a mezi nimi já se zapřaženým Mírou se tak tak vyhýbám trojici švitořících školaček na bicyklech.Prostě stres! Oprava se protáhla.Zapalování nám poslali z Hanoje autobusem a tak jsme čas věnovali nákupům,průzkumem města a krkolomnými rozhovory s batůžkáři z celého světa.Večer byla motorka pojízdná a my to oslavili pár Saigonama za směšných 8kč. Je 29.11.2011 a naše putování čeká poslední dějství.Vyrážíme po průtrži mračen po špinavé a rozbité cestě k Hanoji.Před metropolí se napojíme na dálnici a mě dochází benzín.Až teď jsem zjistil,že poloha kohoutu na rezervu je jen nejapný žert.Naštěstí Míra benzín má.Ušetřil,když jsem ho táhl tak se 0,5l stěhuje ke mě. Další nástrahy se nám vyhnuli a zabrat nám dalo jen hledání půjčovny.Trochu jsem opomněl zadat si její polohu do gps.Ale i to se nakonec po pár průjezdech jednosměrek povedlo. Trocha dohadování nám vydobylo zpět i peníze vynaložené na opravy a každý lehčí o 222 usd za půjčovné se jdeme zkulturnit na hotel ve starém městě,který bude naším útočištěm do odletu domů. Poslední den ještě navštívíme pěkné muzeum letectví a památník národního hrdiny Quang Trunga.Večer procouráme uličky,které se jmenují podle sortimentu co se v nich převážně prodává.Nakoupíme skvělou místní kávu weasel a taky nudle,na které jsme si tu kupodivu rychle zvykli. Co říct závěrem.Snad jediné.Vietnam je destinace ve které dostanete za fakt málo peněz hóódně muziky!

foto:



 ↑↑ nahoru ↑↑