Aljaška 2009
5.7.09
Ráno sedáme na stroje a po natankovaní nás čeká nejtěžší část cesty směrem na Pruhoe bay a v těsné blízkosti je i
nejsevernější zlatokopecká osada Dead Horse.Vyrážíme a Poubes nasazuje tempo,držím se za ním a cestou necestou
přijíždíme na místo.Je tady pouze město postavené z kontejnerů a tachometr ukazuje 430km.Posledních sto kilometrů
nánosy štěrku a bahna.Kropí to slanou vodou a stahujou buldozerem.Vidíte-li v dálce oblak prachu,jede truck.Je lepší
zastavit a schovat se za motorku,protože když se prořítí rychlostí přes sto km kolem vás(náklaďáky tady jezdí normálně
kolem 130km za hod),smršť kamení a prachu docela bolí.Místy jsou vyjeté koleje v měkké hlíně okolo třiceti centimetrů.
“Tady nejde ubrat,jinak ležim”,říkám si.Čekáme na místě a po půl hodině doráží Slamák-kufry celý pokřívaný a povídá,že
usnul ještě než najel na off road.Prorazil přední kolo a zohýbal svuj EXEL ráfek.Ale je tady.Za chvíli doráží zbytek.
Tankujem,takovou benzinku jste ještě neviděli.Poubes konstatuje,že mu to jede jenom na sitič,nechce to startovat.
Vyndaváme vzduchový filtr a závada je jasná,natankoval v Cold Foot naftu.Ještě,že má tak velkou nádrž a udělal jen
mix 50na 50.V USA je totiž černá pistole benzín a zelená nafta.Kluci se dohadujou co dál,jestli jíst,nebo jet zpět.
Někdo říká,že popojet kousek a zakempovat.Je tady dost silný boční vítra říkam,že mě se tady nocovat nechce.
Poubes nervozní z kuckající KTM startuje a jede zpátky do Cold Foot.A je pryč.Vydržím ještě čtvrt hodiny a stále se
nic neděje.Představa kempu v tomhle větru a bordelu-mám úplně nasolenou bundu a z přilby to nejde utřít.Slinou utírám
plexi a vydávám se za Martinama.Nasazuju tempo a po pár km jsem krátkej do zatáčky.Ubrat nemůžu,to bych byl katapultován,
pouštím advika na krajnici a je tam měkko,podřazuju a tahám za heft.Vidim přibližující se značku,zatahuji loket,
nakláním motku a krásným driftem vystřeluju ze zatáčky…,jen slyším takové drnknutí.Koukám po motorce a nemam prozměnu
pravej kufr.Otáčím to a sbírám nářadí,spacák a jiné věci.Několika ranami kamenem vracím kufr na motorku.Poskládám
věci a koukám,že značka se válí ohnutá opodál.Říkám si,nemáš se mi pléct do cesty.Sedam na stroj a dojíždí mě Slamák s
Karlem ptaj se co je?Vysvětluji situaci,startuju a vstříc marastu na cestě, mizím.Udělal jsem si na cestě zpět osobní
rekord 3 a pul hoďky.Poubes mě vítá se slovy:”Mám z tebe radost,jsme tady tak dvacet minut.Objednávám si jídlo a
debatujeme.Jsem totálně zmazanej,vypadám spíš jako bych hledal zlato.Za půl hoďky doráží Slamák a pak Karel.Ten musel
cestou dvakrát somrovat benzín.V pět ráno přijíždí auto a Jenda.Měli problém s dobíjením.Aspoň pomohli totálně
vyčerpanému Japonci na kole.Naštěstí bylo všude spousta odstavených vozidel,takže sehnat baterku bylo dílem okamžiku.
6.7.09
Kluci na autě podkládají uhlíky na alternátoru.Snídáme a vracíme se do Fairbanks.Cestou navštěvujeme myčku a Poubes
mě bere vapkou od hlavy až k patě.Jsem sice turch,ale čistější.Přijíždíme zpět k panu Nigrovi,ten nás rád vidí a vítá
nás pivem a slovy:”Vidím,že potřebujete vyprat.”Popíjíme,píšeme domů a dělíme se o zážitky.
7.9.09
Ráno si já,Poubesové a Mira vyjíždíme na kolech na snídani k Mc Donalds.Dáváme si Pulp Fiction menu,jak si
pojmenováváme naše jídlo.tj.Big Mac,čtvtlibrák se sýrem a hranolky samozřejmě s kečupem,protože tady to v majonéze
netopěj.Vracíme se zpátky,kluci jedou pro díly na XR,někdo přezouvá nebo mění olej.Petr vaří guláš.Je večer a Martin
navrkává svoje XR,to je slávy.Teď z nás teprve spadává stres.
8.7.09
Vstáváme časně a vyrážíme směr největší město Aljašky Achorage.Máme před sebou 580km.Neskutečný vedro nás zahání do řeky.
XR šlape jak hodiny a v sedm dorážíme na místo.Kluci nikde,tak píšem sms a zjišťujem,že se cestou stavěli v Denali parku.
Čekáme a mezitim nás oslovují místní kolemjdoucí.Chlapíkovi je 70 a povídá,že si pamatuje cedulový les ve Watson Lake,když
tam bylo 8 cedulí.Rozesmívá ho,když mu říkáme,že jich je tam dnes přes 40tisíc.Ještě nám říká,že je takovej hic,protože
ve Fairbanks hoří lesy.A my jsme si mysleli,že je to opar v dálce.
Pár poznatků z Aljašky:
Alkohol a cigarety se prodávají od 21 let a vždy chtějí doklad totožnosti,i když je vám 40.Když Nikol chtěla klukům
ukázat kde je bar,vymlouvali se,že jsou špinaví a ona povídá: “Co blázníte,tady jste na Aljašce!”A bylo vyřešeno.
Když chcete tankovat,tak buď použijete platební kartu přímo u stojanu,nebo musíte dát zálohu na pokladnu a pak
vám pustí benzin,a nikdo neujede bez zaplacení.Taky jsme si nechali vysvětlit všudypřítomné cedule s nápisem:nakrmený
medvěd,mrtvý medvěd.Znamená to,že pohazováním zbytků jídla se medvědi naučí lidské jídlo vyhledávat,tím pádem ztrácejí
přirozenou plachost a musí je utratit,aby někomu neublížili.Další věc,když se zastavíte u krajnice,hned staví auto a
ptá se,co máte za problém.Když nemáte benzín,tak v nejhorším případě druhé auto ho má.Každé auto má prasklé přední
sklo a nikdo to neřeší.Pokud chcete v autoškole naučit řídit auto s manuální převodovkou,musíte si připlatit.
Jsou tady tak pověrčivý,že v hotelech není pokoj s číslem 13.Každej na Aljašce má alespoň jednu čtyřkolku,
ale na silnici se tady s nima nesmí,proto jsou všude vyjeté koleje při cestách.A na Aljašce se může jezdit bez přilby.
Když máte na křižovatce červenou,můžete odbočovat doprava.Žije se tady úplně jinak.Jedeme do marketu,kluci si kupujou
drobnosti,co potřebujou.Po chvíli se k nám přitočí kluk s holkou,jsou z Ostravy.Taky na dovolené.Měníme zážitky,fotíme
se a jedem hledat místo na spaní.Dnes máme najeto 600km.Martin mění olej v XR.Máme fakt štěstí na počasí.Zdůrazňuju
na počasí,jinak pořád je co řešit.Normálně je tady mnohem chladněji a časté srážky nejsou výjimkou.Tak aspoň něco.
9.7.09
Ráno mě nedočkavci buděj v osm a v poledne přijíždíme do Homer.Homer je největší písečný poloostrov v Severní Americe.
Dříve Homer byl jediný kontakt s pevninou pro rybáře žijící na Fjordech.Dnes je to spíš turistická atrakce.
Dáváme si fish and chips a jedeme zpět a po dvěstě kilometrech odbočujem na Seward,kde kempujeme.Opět útočí komáři.
Vše nám nahrazuje bělohlavý orel,který si nad nás přinesl rybu a večeřel.
10.7.09
Ráno nás budil kravál kavky až v deset.Po poledni jsme u tunelu do Whittier,je sice železniční.Za dvanáct bagů
(bag se nazývá dolar),po vlaku jedou náklaďáky,pak osobáky a nakonec motorky.Něco takového jsme ještě neviděli.
Za hodinu se provoz obrací druhým směrem.Tunel je dlouhý dvě a půl míle.Odtud jede trajekt do Valdez.Cena je 180 dolarů
za os/moto.To se nám zdá za dvě hodiny trajektem,který navíc jede až ráno dost.Honza,Fanda,Jarda a Slamák zůstávají a
zbytek se rozhoduje o návrat a objet to po souši.Sejdeme se zítra ve Valdez.Jedeme tunelem zpět a škrábeme se znovu do
hor okolo obřích ledovců a kempujeme v horách.Místo se jmenuje Matanuska State.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑