Around Afrika stage IV
ETIOPIE
Hned při výjezdu kolem autobusového nádraží mi skáče pod motorku jedna čiperná babka. Je ke mně otočená zády a nemá tušení, že se na ní ve štorcu (smykem) řítím. Z perónu se ozve hysterické ječení pasažérů, babča se potočí, vytřeští zraky a ladným skokem opouští můj driftovací koridor. Dobře to dopadlo, teď ještě 150 nočních kilometrů, které vůbec, ale vůbec nebudou příjemné. Má Vrána má dvě světla, to ano, jenže jedno nesvítí a druhé je rozbité. Parabola je vyrezlá, plná bláta a z toho vyplývá, že je snad lepší jet s loučí v ruce. Silnice je asfaltová , šplhá se do výšky 2800 m n.m. a já po ní spíše levituji než jedu. V této výšce se samozřejmě i dost ochlazuje a tak se zahřívám klepáním a drkotáním zubů. Předjíždí mě náklaďák a to má své klady i zápory. Věším se na jeho zadní lampy a nechám se vést, z výfuku jde teplo a příjemně to hřeje. Zápory spočívají v tom, že s teplem se line z výfuku i příšerný smrad a jakmile šofér šlápne brzdy, budu v něm. Rychle situaci zhodnotím a jedu v závěsu. Do městečka Debrebirham, kde máme sraz, dojedu přiotrávený, ale dojedu. Jsem promrzlý na kost a těším se na horkou sprchu. Teče jen studená. Lezu tedy rovnou do spacáku a smotaný do klubíčka usínám. Po dvou hodinách se probouzím totálně propocený, ale ráno je mi fajn. Konečně měníme zakoupenou brzdovou hadici, slunce ohřívá vzduch a nám se jede skvěle. Dnes máme sice asfaltový, ale akrobatický den. Nahoru, dolu, vlevo i vpravo. Vystoupáme do výšky 3200 m a během 20 minut padáme na 1200 m n.m. Volný pád to sice není, ale sešup je to parádní. V jednu chvíli kontroluji situaci v zrcátku a kluci nikde. Nacházím je u krajnice, špatně odhadli kilometry a došel jim benzín. Je tu zrovna pár chaloupek, místňáci rychle chápou situaci a hrdě hlásí: ‚no problém, fajf minits, mistr‘. Je nám jasné, že z pěti minut se vyklube půl hodiny a tak si jdeme dát v klidu čaj. Z pětiminutovky se vyklubalo nakonec 1,5 h a nám je jasné, že dnes do vytýčeného cíle nedojedeme. Končíme ve městečku Dessie na hotelu. Máme společný pokoj a tak jdu pro dvě láhvinky červeného. Etiopské hotelové schody se vyznačují tím, že jeden z nich je minimálně o 5 cm vyšší. Právě ten se mi stává osudným a já se rozplácnu jak široký, tak dlouhý. Nastává apokalypsa, obě lahve se rozprsknou a po otevřených schodech teče víno z druhého patra až na recepci. Nechávám vše jak je a uháním na pokoj se umýt, nevím co je krev a co víno. Nakonec jde jen o pár škrábanců a víc si zřejmě smlsli muslimské pokojské, které likvidovali záplavu zakázaného alkoholu. Ráno chci natočit výjezd motorek z místnosti, kde je máme zagarážované a zjišťuji, že mám zlomený stativ. Nechávám ho hoteliérovi jako satisfakci za znesvěcení hotelových schodů a míříme do 3260 m vysokého sedla, odkud sjíždíme po nezpevněných cestičkách krásnou horskou krajinou. Na kraji turisticky zajímavého městečka Lalibela se ubytujeme v pěkně vybaveném hotelu. Zbyněk sehraje oblíbenou srdceryvnou komedii a místo osmdesáti, platíme za všechny jen padesát dolarů i se snídaní. S průvodcem jedeme další den prozkoumat klášterní komplex, který spadá pod ochranu organizace Unesco. Kamenných kostelů je v Lalibele celkem 11 a všechny se nacházejí blízko sebe. Vizuálně nejzajímavější je kostel svatého Jiří. Cesta vede po vrcholu skály, ze které je kostel vytesán, a tak je z vrchu vidět jeho křížový tvar. Ostatní kostely mají méně impozantní přístup, protože cesta vede přímo k jejich vchodům. Největší z kostelů je kostel Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33×23 metrů. Uvnitř jsou vytesány i sloupy podpírající kamennou střechu. Tento kostel překvapivě připomíná spíše řecké, než etiopské, kostely. Interiéry všech lalibelských kostelů zdobí svaté obrazy, v některých jsou také bohatě zdobené schránky připomínající oltáře. Ty uvnitř obsahují dřevěný nebo kamenný symbol představující Mojžíšovy desky s desaterem. Kromě vysekaných reliéfů jsou kostely uvnitř strohé a bez výzdoby. V kostele Golgotha je pochován samotný král Lalibela a patří mezi nejsvatější místa v tomto komplexu. Stavba kostelů byla však velmi náročná. Stavebníci si nejdříve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekali ve skalách příkopy, čímž vznikl skalní monolit představující budovu kostela zvnějšku. Následně museli do monolitu prorazit dveře a poté vysekat celý vnitřní prostor, včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob. Kostely byly tesány do relativně měkkého červeného sopečného kamene tufu, což jejich výstavbu „ulehčovalo“. Kdo přesně kostely stavěl, není známo a historici odhadují, že na jejich stavbu bylo potřeba až 40 000 dělníků. Po celodenní prohlídce se vracíme do hotýlku pěšky. U krámku si dáváme pivo a děti na nás nesměle pokřikují: „money, Money“. Předstíráme hluchotu a jdeme brzy spát, chceme vyrazit hned za svítání. Cestu si hodláme zkrátit po vlásence, která je v mapě místy čárkovaná. Její sjízdnost je neznámá a máme se informovat u místních obyvatel. My se raději neptáme ze strachu, aby nám neřekli, že neprojedeme a zamíříme rovnou na sever. Kamenito – prašná cesta a její okolí je úchvatné. Během 30 kilometrů se dostáváme o století nazpět a o projíždějící auto nezavadíme. Terénní cesta vyklepe šrouby z mé skříňky na nářadí a ta spadne tak nešťastně, že se vklíní mezi řetěz a zadní kolo, které zablokuje. Chvíli smykuji po stezce, než se mi daří vránu uvézt do klidu. Nechápavě zírám na to, co mi Vrána opět připravila za zpestření, vyměňujeme si vzájemně pár ostrých vět a než se kluci vrátí, mám zdeformovanou schránku venku. Stamil zase při zdolávání slizkého brůdku moc brzy akceleruje. To Vrána rovněž nemá ráda. Roztočí se jako řetízkáč a vyhazuje jezdce přes řídítka do smradlavého slizu. Stamil má však štěstí v tom, že má během své produkce alespoň diváky. Sledují ho dva zevláci, kteří se mohou smíchy potrhat. Stamil rychle zvedá Vránu a bez poklony, i když s ruměncem (nemá s rumem nic společného) mizí v dáli. Pozdě odpoledne najíždíme na asfalt a v městečku Abiya- Adi nacházíme nocleh. Do místní restaurace zaběhneme na večeři a zjišťujeme atraktivnost místních cen. Pivo 10 Kč, jídlo 40 a nocleh 80 Kč. Přesto, že mě v noci terorizoval komár, vstávám brzy a budím kluky. Během 5 minut mám sbaleno a tak jdu lelkovat na silnici a zároveň popíjet čaj. Zalezlý na zápraží smrduté budky pozoruji pouliční dění. Sleduji čtveřici chlapíků prohýbajících se pod vahou nosítek z klacků. Když procházejí kolem, jsem teprve schopen rozeznat náklad. Mrtvola zabalená v plátně. V klidu dopíjím čaj a hodlám platit. Útrata dělá 3 BIR, ale já mám jen stovku. Prodavačka lomí rukama nad výší bankovky, když se z tmavého kouta ozve chraplavý hlas ranního popíječe piva. Z hrdě vystrčenou bradou a z všeříkajícím posunkem naznačuje:„ Jdi mladej, já to zaplatím...“ Na oplátku lehkým pokývnutím hlavy sdělím: „Díky brachu, měj se fajn tady v tom zapadákově a moc nepij nebo vlastně chlastej ty kluku Etiopská.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
