Around Afrika stage 2
17.2.2014
Ráno Sadílek vyrábí značku pomocí bílé samolepky a černého fixu. Konstatujeme .
že výrobou značek by se mohl živit. Vyrážíme na Lastourville, pár km před městem konečně narážíme na asfalt, dokonce nikomu ani nedošel benzín, vše dopadlo lépe než jsme čekali. Po natankování hledáme cestu na Moukaboou ale je zase pralesem, hlavní cesta asfaltová je jen kus za město, jak tady v Africe bývá zvykem. No nic jdeme do boje .Navigace ukazuje vzduchem 100km.Po 200km jsme tam. Polorozpadlé mosty nás někdy pěkně školí. Mají většinou příčně trámky a přes ně prkna podél ve třech řadách po každé straně. Pro auto dobrý, pro motorku je to past. Takhle jsem viděl jak si Poubes na jednou z nich najíždí vlevo a beru tu samou stopu. Jenže pod Poubesem se prkno zlomilo a já už nemohl jinam. Nezbývá než zatáhnout za heft a zavřít oči. Zábradlí tu není tak se kdyžtak proletím. Zapřen do řidítek absolvuji dva kopance, kolo díru po prkně překonalo a už to rozdejchávám na druhé straně. Za mostem začína jedna z mnoha vesnic kterými projíždíme. Když už jsem se zastavil potřesu si rukou s pár mistňáky a olepím jim děti bonbonama,který se mi beztak horkem roztékají v kapse. A právě tady jsme ochutnali ovoce podobné naší švestce, ale větší. Skoro stejně velká je uvnitř pecka a chuť nic moc. Abych se přiznal spíš nic než nicmoc. Myslím si, že i přepálený by byl tenhle druh ovoce hnus. Ale na zemi vidím ,že domorodci suší podzemnici olejnou. Beru si pár arašídů a vyloupávám je. Slupka na nich je zelená a nejde dolu. Jím je cele. Jsou skvělé a chutnají jako hrách. Asi až pražením ztratí tuto skvělou chuť. Renda konstatuje že s džunglí už je srovnanej a už jsme nakoukaný do tisíců odstínů zelený až až. Občas se pravda mihne barevný kvítek ale vzhledem k dravosti zdejší flory má ostny a je minimálně jedovatej. Dnešní den máme sedací části dost rozedřený najeli jsme po místních cestách 380km.Zůstali jsme na noc ve vesnici Soyo. Zeptali jsme se policisty na možnost přespáni. Poslal nás na dvorek místní školy. Každopádně dnes neohrnoval nos nad špinavou řekou ani zbytek výpravy. Vyrážka se nám vrátila a Zbyněk poštípán tiplicemy má alergickou reakci takovou, že má po celém těle rudé lívance, velikosti pětikoruny. Včetně obličeje. Na dvoře školy si nás samozřejmě našli děti. Hrají fotbal s píchnutým gumovým míčem a uprostřed dvorku je kus močálu kde samozřejmě každou chvíli někdo v zápalu boje zajede nohou nebo musí pro míč. Ale to tu nikomu nevadí. Rozdáváme svítící náramky a tady se ukazuje rivalita. Větší děti je berou menším. Musíme je drobet usměrnit. Nakonec vyndavám z báglu skládacího draka a nebaví mě se s ním skládat. Dávám ho dětem a za chvíli už lítá nad chatrčema.
18.2.2014
Ráno vstáváme časně v šest a snídáme bagety s čajem. Najednou se začínáme osejpat pupenama jako předešlé dny. Útočí na nás úplně miniaturní mušky a jsme jeden rudej flek vedle druhýho. Tak už víme z čeho jsou ty pupence.Jsou vidět jen když se podíváte proti sluníčku které právě vychází. Kolem každého je obláček hodujícího hmyzu. Mušky nám pomáhají značně zlepšit čas balení. Doslova prcháme z vesnice Soyo. Od 400metru výš se drží mlha, ve které není vidět na dva metry. Zatáčka stíhá zatáčku a my se pomalu po několika desítkách kilometrů dostaneme pod mlhu a můžeme v klidu jet na Ndende. Odtud najíždíme na africkou hlavní silnici. Takže prašná. Děláme si rozestupy a okolo poledne přijíždíme na hranice s Kongem. Hranice pomalu proplujeme a divíme se jakej je tu klídek. Ještě si dáváme oběd přímo na hranicích a pak vidíme proč je tady takovej klid. Hned první metry Kongem jsou totálně rozbombardovaný, louže přes celou silnici. Několik zapadlých kamionů blokuje jedinou hlavni tepnu mezi Kongem a Gabonem. Okamžitě si vzpomínám na Nigerii. Všude bordel odpadky lidi sice mávají, ale aby jsi jim něco dal. Silnice mi připomíná tu po, které jsem před pár lety projížděl napříč Kazachstánem a dušoval jsem se, že tady mě už neuvidí. Po tomhle nás čeká 200km do nejbližšího města. Po třech hodinách máme za sebou polovinu. Poubesovi vytekl zadní tlumič a prasklo mu táhlo zadní brzdy. Teplota se blíží ke 40 stupňům. Přijíždíme do městečka Kibangou. Ptáme se na ubytování protože za chvíli se začne stmívat a daleko stejně už nedojedem. Ubytování odpovídá představám o téhle zemi. Postele matrace, moskytiéry, šváby. Prostě standard za v přepočtu 1000kč pro 5 lidí. Já s Rendou máme ušoupaný vodítka řetězu a už máme prošoupaný kyvky. Tvoříme vodítka z prázdného kanystru. Snad to par km vydrží. Máme to 94km do Loubomo a doufáme, že se kvalita silnice zlepší.
19.2.2014
Vodítka z kanystru vydržely asi 30 km. Dodrkotali jsme se na odbočku na Brazavil. Konečně asfalt. Chválíme motorky, dáváme si u scooterového prodavače colu a sladké vdolky. Poté odbočujeme podle cedule na Brazavil je to 360km.Po deseti km střízlivíme. Asfalt končí a jsou s prominutím zase tyhle sr..ky. Po původní silnici se nedá jet. Zasypáni prachem pokračujeme. Potkání se s kamionem je náročné, protože vás zasype prachem, ve kterém se nemůžete ani nadechnout. Natož zachovat na motorce správný směr. Jedeme proto po rozestavěné silnici a na původní najíždíme pouze když nám kříží cestu rozestavěný most, nebo jiná nepřekonatelná překážka. Různě se ztrácíme a zase potkáváme, jak si musíme nechávat velké rozestupy, aby jsme si navzájem neprášili na cestu. Nakonec to řešíme ,že Renda jede první a po dvojicích vedle sebe jedeme pomalu vpřed. Kilometry neubývají. Pak dojedeme Rendu motor mu zhasl a nejde nastartovat. Uklepaný kabel od fajfky se zdá vyřešil závadu. Po pár km ten samý problém. Domýváme se že se nevrací dekompresor. Ale vzhledem k drobným problémům s chodem všech motorů, přičítáme to kvalitě benzínu. Rendu roztáhneme na laně a pokračujeme. Jsme morálně na dně už to moc nedáváme a vtom dojíždíme Sadílka s píchnutým zadním kolem. Přezouváme. Pumpička je u Rendy a ten je někde v předu a nevrací se. Naštestí je tu řidič náklaďáku, který nám posílá po dělníkách pumpu. Nafoukáme. Roman zjišťuje, že mu taky vytekl zadní tlumič. Nakonec pokračujeme dál ,ale Rendu nedojíždíme. Ať se hlídáme jak chceme stejně se to stalo zase. Do Brazavil nám schází 160km. Víme, že ve zdejších podmínkách to nemáme šanci dojet a stavíme u krámku ve městečku Mindouli. Domluváme si nocleh za domem. Jsme přímo u silnice,pro případ kdyby Renda zůstal za námi a dojel nás, aby jsme ho neprošvihli. Ale asi je bohužel před námi. Píšeme na web a na naše společné tel. číslo. Ale vzhledem k tomu že Renda má stejného operátora jako já signál určitě nemá. Kupujeme balíček špaget, rybičky a protlak a tvoříme večeři. Jestli ne dnes večer, tak ráno musíme prvotně najít Rendu.
20.2.2014
Ráno se brzo balíme a vyrazíme zase do prachu cest a to doslova v sedm se otevírá silnice. První check point stavíme a policajti jsou nasáklý jak houba. Opilý černý policajt s kalašnikovem na rameni se mi moc nelíbí. Naštěstí moc neprudí a jedem dál kameny jsou zafoukanný takovou vrstvou prachu že se navzájem nevidíme na dva metry. Když vjedu do díry v padesátce, rozstříkne se prach jako mouka okolo. Jedeme sedmdesátkou a když se blížíme ke Kinkale staví nás několik hlídek a dávají nám Rendou napsaný papírky,na kterých je napsáno kde je. Později se dozvídáme, že jich rozvezl asi 15, a 8 jsme jich dostali.V Kinkale si Renda vzal hotel a vymydlil se.Cestou se stala mýlka a když jsme zastavili u Sadílkova defektu byl vpředu. Na prvním checkpointu mu řekli, že jsme projeli,repektive že projeli čtyři velký motorky.Jak to někdy bývá zvykem, v Africe když neví nebo nerozumí,tak alespoň kejvou. A tim se stalo, že nás Renda honil a my přitom byli vzadu. Ještě si po tmě ustlal a dojel na zaseklou dvojku v převodovce.Utržený výfuk přidrátoval a zřejmě přidřel motor. Takže stejnej problém co vloni měl Sadílek. Na trhu dokupujeme jídlo a vodu na nejbližší benzíně natankujem. Jak přejedem z Konga do Demokratickýho Konga už nám nebudou platit peníze, které platili od Kamerunu. Přijeli jsme do Brazavile a už to začíná „zaplať,zaplať,protože tohle potřebuje,a bez toho nemůžeš jet dál“.A tady pasy, tady lístky na loď a ve finále stojíme před branou přístavu a samozřejmě si vymysleli, že máme lístky za nás a ještě musíme zaplatit za motorky. Zbyněk nastartoval a projel mu než zavřel vrata. My musíme zaplatit ještě 40 dolarů a nakonec loď,která je složená ze třech svařených lodí k sobě a černý běhají s pytlema gestikuluje se všichni do nás strkají a chtěli nám pomoci po lávce dolu přes tři schody.Kdyby mi nenasměrovali na lodi špatně neměl bych problém.Potřeboval jsem couvnout a za mnou už se hromadí pytle. Lámou mi blinkr a štít. Řvu,nadávám. Prd platný. Zalitej potem dostávám motorku na místo a kluci za mnou.Těch pár hajzlíků ,co se mi nepovedlo odehnat při nakládání si vynucuje peníze za pomoc.Přitvrzuji a ukazuju jim co mě zničili, černoši přitvrzují taky,přestali prosit o peníze a začali rozkazovat. Rozkazují mi- dej mi moje penize. Nic,dělám že nerozumím a když už nějaký do mě šťouchá ukážu mu znova ulomenej štít a blinkr.Stejně to nepomáhá.Konečně jsme na druhé straně řeky Kongo. Dva vyrýsovaní černoši popohánějí vykládku bičem.To je panečku,a nikdo si na rasismus nestěžuje.Navíc tady jsme v menšině my a to dost podstatné.Cítíme ,že z toho ještě nejsme venku a že problémy budou.Loď přiráží v Kinshase a my jsme s motorkama na kraji ,ale potřebujeme kolo asi metr do vzduchu.Je tu velký nájezd stlučený z prken ,ale je zaklíněný mezi pytlema a našima motorkama. Do toho se přes nás derou ven s pytlema mouky.Když máme motorky z lodi na pontonu, ještě musíme nahoru po schodech na molo.Není tu systém, který by Evropan pochopil.Ze zdola řvou jeďte nahoru,nahoře nedokáží uhlídat chvilku lidi, kteří se derou s pytlema na hlavách dolu. Masakr. Stojím předním kolem na schodu a skoro mi srazí zhora tři ,co nesou jeden obrovský pytel. Nakonec se mi daří za pomocí kluků přetlačit nosiče a dostat motorku nahoru. Kluci zůstávají dole, protože se schody zcela povedlo ovládnout nosičům. Jak jsme později zjistily lodní řád je jednoduchý.Loď stojí pouze půl hodiny a kdo se nalodí,jede.Proto ten chaos.Mě nahoře donutil zase jiný policajt nechat motorku obklopenou davem a přes dvoje mřížované dveře mě vede k výslechu. Mezitím tu řeší nějakou paní. Nerozumím přesně ,ale kvůli jejímu telefonu ji nechtějí pustit. Vzniká chaos vyslýchající odchází a přichází jiný. Neví, která bije a já taky ne. Nechal otevřené mříže z místnosti.Vycházím tedy ven a u druhých dveří si říkám o otevření a jsem venku.Kluci pořád nikde. Asi za další půlhodinku mi zase vyčápne ten človek ,co mě zavřel uvnitř.A chce pas.Říkám že 4 frends jsou dole a že mají všechny doklady.V tom se dává do pohybu dění na schodech a kluci jsou nahoře i s motorkami v cuku letu.Pak zjistí, že jsem mu kecal a pas mám u sebe. Je vytočenej tak,že vidím poprvé v životě černocha rozpáleného do ruda..Dělám blbýho ,že jsem myslel blabla a že nemluvím dobře anglicky atd. Zabírá to a chladne. Kolem nás je hlouček asi 50ti lidí.Bavíme se jen s uniformovanýma. Nakonec po dalších hodinách chtějí očkovací průkazy. Pak že musí fotit motorky,nic se neděje,nemají foťák. Tak vymysleli ,že budou dezinfikovat motorky.To už jsme cítili levou.Samozřejmě že neměli dezinfekci.Jen vymýšleli jak z nás vyrazit nějaké prachy. A nakonec ,aby to završili si jen mě odvedli do místnosti kde mi říkají, že mě musí vakcinovat. Samozřejmě se bráním a ukazuju všechny očkování které mám v pořádku orazítkované v očkovacím průkazu. Jsou s nápady v koncích. Suše na mě vybaluji“mistr money for me“. A že mají žízeň. Jsem na koni a teď jim já suše nabízím hadičku svého camelbagu, že jim napit dám. Neví ,co se mnou a vyhazuji mě. Pasy máme potvrzený.Dost špatný divadelní vystoupení místních celníků máme za sebou. S dobrým pocitem přejíždíme i s motorkama k bráně s řetězem jako by za ní čekal minimálně King Kong. Nikdo ale nemá klíče. Čekáme a mezitím přijíždí další loď.Zase začínají běhat s obrovskýma pytlema na hlavách. Brána se otevírá a my vystřelujeme do city. Několik naháněčů se nás snaží zastavit ,aby nám zase vnutilo něco, co nepotřebujeme. Nestavíme. Jedem si dokonce stoupnul Sadilkovi do cesty s roztaženýma rukama ,ale na to neměl uskočil, ještě zkusil skočit do cesty mě, marně a jsme v centu bordelu velkoměsta. Máme co dělat udržet se pohromadě. Stmívá se a konečně zvolňuje provoz. To značí že jsme dostatečně daleko. Stavíme u benzínky Renda potřebuje olej. Nakonec se nám daří měnit i peníze. Kupujeme nějaké studené pití a já zkouším domluvit s hlídačem jestli by jsme nemohli přespat na dvorku za benzinkou. Domluveno a v tu ránu nealko měníme za alko. A těch pár vyměněných peněz ač je to pakl, úspěšně zkapalňujeme.Zítra to máme asi 200km na další hranice.
21.2.2014
Po ránu nás odchytne místní politik ,který se nás snaží opít džusem.(když zjistil ,že točíme film,chtěl se vyblábolit do kamery a za to nám pak s velikým gestem koupil 1L džusu,borec). Pak konečně startujeme směrem na Ngidingu, aby jsme se přiblížili k Angolským hranicím. V Inkisi Kisanto ještě zkoukneme zavřenou katedrálu. Cestou začíná být písek v tvrdých kolejích a Sadílek hodil ukázkovýho tygra z cesty. Zlomený blatník nebere jako závadu.Ale naražený žebra budou chvilku bolet.Po pár km nás staví hlídka v Ngidinga kde se domlouváme na přespání. V myšlence nás utvrzuje Zbyněk, který dojel s píchnutým zadním kolem. Kupujeme piva a užíváme si popularity u místních. Pořád kolem sebe máme kolem padesátky lidí a říkám si,že by jsme si měli nacvičit nějakou scénku nebo něco. Ale to není třeba naše bílé ksichty budí dostatečný rozruch. Už vím jak se cítí někteří umělci a hvězdy,když se nedokáží vyrovnat s popularitou a z davů svých neškodných fanoušků mají pocity úzkosti atd. Úplně přesně si vzpomínám na dobu hluboké totality kdy u nás zastavili cizinci na japonských strojích. Stáli jsme a čuměli úplně stejně jako oni. Navíc to že se tady zase někdy zastaví pár Evropanů na motorkách je tak pravděpodobné, jako že tady napadne sníh. Pocitu úzkosti nad kruhem stahujícím se tak, že jsme byli obklopeni davem dokola ve dvoumetrovém kruhu rozštípnul Renda. Už jen to ,že vzal do ruky klacek způsobilo chaos a dav se rozutekl na všechny strany,až se divím že si nezpůsobil nikdo úraz. Pak nakreslil na zem čáru. A víc říkat nemusel. Pár děvčat na nás dělá posunky ,že jim máme dát peníze na jídlo. Nakonec domlouvám obchod, že nějaký peníze ano ale chci vyprat tričko od Viktora ve kterém jedu celou cestu. Párkrát jsem se snažil z něj dostat červenou špínu místního prachu. Marně. Za 20kč v přepočtu mi za chvilku děvčata přinesli triko jako nové. Jak tohle dokázaly? Dnes jsme ujeli 170 km. Večer přichází a my se pomalu,po pár pivech soukáme do stanů a to za dozoru vesničanů ,kteří vytrvale stojí na hranici odpoledne nakreslené čáry v písku.
foto:
↑↑ nahoru ↑↑
